Prasklá moucha

Film, který vám nyní představím, lehce seženete na každém médiu, ať už klasické VHS nebo DVD či na nějakém CD v DivXu – což byl zrovna můj případ... I když mám poměrně velký monitor s příjemným rozlišením, velice lituji, že jsem film neviděl v kině! Amelie z Montmartru se totiž v kině vidět musí! Jsou to citlivé a jemné záběry plné kouzelných barev a vůní, ve kterých se přímo rozplývá ještě citlivější a jemnější příběh, doplněný vtipnými situacemi netradičního francouzského humoru. Není to ale obyčejná komedie, kde se od začátku do konce jen smějete a to je vše... Film je krásný především ve své zvláštnosti a neobyčejnosti, stejně jako je zvláštní a neobyčejná hlavní postava – Amelie.

Mladá dívka s nepříliš šťastným dětstvím, ale příliš netradičním přístupem k životu provádí tolik věcí, aby byl svět, alespoň ten kolem ní, šťastnější a veselejší! Je tak vynalézavá a šikovná, že se jí to opravdu daří... V malém francouzském městečku je proto rušno. Jakmile proniknete do jeho zdánlivě všedního života a zjistíte, že rozvíjením pozorného a laskavého vnímání se všednost vytrácí, pochopíte rovněž komplikovanost, ale zároveň jednoduchost mnoha neskutečných skutečností, které Vás nejen pobaví, ale někdy i nečekaně dojmou... Slzy Vám sice proudem nepotečou, ale budete se nacházet v jakýchsi přirozených pocitech porozumění a vnitřního klidu. Tak tomu bylo alespoň u mne...

Amelie z Montmartru nám ukazuje jiný a přeci stejný rozměr života každého z nás. Rozměr, ve kterém je důležitá fantazie a představivost, schopnost přenést se přes běžné starosti a trápení s úsměvem na rtech a široce otevřeným srdcem. Jako bychom byli v nějakém zapadlém koutku naší duše či mysli stále dětmi, kteří si chtějí se vším hrát a dovádět a díky tomu se stávají mnohem zranitelnější než dospělí... Amelie výstižně a přitom nenápadně ukazuje, že realita je pouze taková, jakou si ji sami uděláme, ale protože chybovat je lidské a my někdy děláme spoustu volovin, zdá se nám realita krutá... Někdy. Hlavně ono někdy nesmí být pořád... Naše půvabná a roztomilá francouzská slečna takovým zatrpklým nešťastníkům vstoupí šalamounsky do života, aby jim ukázala, že to všechno je úplně, ale úplně jinak...

Tento film se dá pochopit různě a já uvádím jen svůj způsob, který se možná od Vašeho bude lišit, což je samozřejmě v pořádku. Ze začátku jsem nevěděl, co si o tom mám vlastně myslet?! Upřímně řečeno, prvních několik minut se tváří dost psychedelicky a také sled událostí je na hranici absurdity, vážnosti i legrace... Některé souvislosti jakoby spolu ani nesouvisely a to jen proto, aby Vás pak ve finále mohly překvapit... Konkrétní děj filmu úmyslně neuvádím, protože v tuto chvíli není důležitý – je spíše formou, kterou Vám tvůrci chtějí sdělit, že nic nemusí být tak černé, jak se může zdát... Koneckonců, Amelii z Montmartru bych doporučil jako lék proti depresím a špatné náladě opravdu každému! Ale ať už ve filmu najdete hlubší smysl či význam nebo se zkrátka jenom pobavíte, věřím, že budete spokojeni a že se k němu jednou rádi vrátíte..

V loňském roce byl film oceněn Křišťálovým glóbem na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Je čtvrtým celovečerním snímkem režiséra Jeana – Pierra Jueneta, který je u nás známý především celovečerním filmem Delikatesy z roku 1991, jež jste mohli vidět jak v kině, tak v televizi. Jeho Město ztracených dětí z roku 1995, bylo oceněno Zvláštní cenou poroty v Cannes a mohli jste jej shlédnout na přehlídce francouzských filmů v kině Lucerna v roce 1996. Film vznikl v roce 2000 v Německo-Francouzské koprodukci...